Život v Británii

Je tomu už téměř rok, co jsem poprvé přijela do UK zakusit ten "vysněný" život v zahraničí. Akorát to nebyl tak úplně obyčejný život kdy si seženete pokoj, práci a tak nějak žijete, pracujete a bydlíte. Každopádně "bojové" podmínky vás do života naučí mnohem víc.

Když se poprvé vydáte objevovat krásy nových zemí, čekáte od tamního života hodně. Nebo já jsem aspoň čekala. Po výstupu z letadla mě náhle zasáhla vlna nadšení a nervozity z nového, lepšího, života. A nervozita stoupala až se nakonec proměnila ve vystrašenost. Co se bude dít? Jakou budeme mít práci? Jací budou lidé? Dorazili jsme do malé vesničky kousek od města Cambridge. Jako první nás uvítal úsměv našeho budoucího šéfa a zároveň majitele místa, kde mělo všechno začít. Prohodilo se pár slov, domluvila se úvodní schůzka na další den a mohla začít první zábava. Stavba našeho letního sídla - stanu. Zvládli jsme to bez větších problému a začali mapovat terén. Můj přítel tady pracoval už minulé léto, takže mi ukázal kde všechno najdu od kuchyně, přes sprchu, prádelnu a společenských místností. Mimo stanového campu stálo kousek dál pár karavanů a dům kde bylo několik pokojů. Celý areál se hemžil mladými lidmi, každý se usmíval a pozdravil, i když tě viděl poprvé v životě. Vtipné bylo to, že jsem absolutně nevěděla kdo je jaké národnosti, takže když došlo na první kontakty se sousedy a obyvateli campu, často po několikaminutovém rozhovoru moji lámanou angličtinou jsme zjistili, že oba pocházíme ze stejné země. Žilo tady spoustu národností, od Poláku, přes Litevce, Rumuny a Argentince. Nejvíc tady, ale bylo Čechů.

Úplně první práce kterou jsme mohli dostat, byla zároveň i ta nejhorší. Dvanáct hodin v nedaleké firmě, kde jen stojíš s malým nožíkem v ruce a krájíš mrkev. Celý den jeden a ten samý pohyb na místě, kde byla neuvěřitelná zima a neustále tě kontrolovala skupina litevských spolupracovníků. Se síťkou na hlavě a úborem, který se hodil spíš pro řezníka, jsme počítali minuty do konce směny. Byla to práce jen na jeden den a od té doby jsme tam nebyli a jsem za to vděčná. Další práce byly úplně jiné a mnohem lepší! Většinou se to skládalo z toho, že se sestavil team lidí, zvolil se řidič a jelo se na pole. Tam nás čekal farmář, řekl nám co máme dělat, popřál hezký den a zmizel. Práce se většinou skládala z trhání plevelu, kdy jsme se celý den je procházeli po poli, nasávali anglický vzduch a užívali si svobodné práce, kdy vás nikdo nekontroloval a nekomandoval. Samozřejmě, že jsme zažili i spoustu propršených dní, kdy byla zima a my se museli plahočit deset hodin po poli špinaví od bláta a mokří i přes nepromokavé oblečení. Ale potkalo nás více slunečných dní, a my mohli chodit v plavkách s úsměvy na tvářích a užívali si teplých dnů, protože jsme počítali s tím, že jich moc nebude. Taková práce pokračovala víceméně celé léto a my si ji vychutnávali plnými doušky.

Co se týče života mimo práci, bylo léto v campu opravdu divoké. Všem bylo jedno jestli vstávají do práce v 5 nebo v 8 hodin ráno, všichni chodili spát nejdřív o půlnoci a kdo chtěl spát dřív, měl smůlu, protože by v tom hluku stejně neusnul. Společně jsme popíjeli, zpívali, smáli se a trénovali cizí jazyk, který většina lidí tam moc dobře neovládala. Všichni se ale vždycky perfektně domluvili!

Skončilo léto, a ve stanovém campu zbylo jen pár přeživších. My měli to štěstí a přestěhovali se do karavanu. Pozor, vyšší level! A s podzimem přišlo i pochmurnější období s prvními mrazíky a horší prací. Období brambor. Práce se skládala ze dvou typů. Buď stojíš na vlečce za traktorem a přebíráš na páse brambory, a nebo stojíš ve stodole a přebíráš na páse brambory. Ani jedno z toho už bych nechtěla znova zažít. Pracovali jsme minimálně 12 hodin denně, a když jsme přijeli domů stihli jsme uvařit jídlo na další den, osprchovat se a šli zničení spát. A takhle to bylo každý den. Už jsme zase toužili potom začít nějak normálně žít.

S prosincem přišlo mnoho nových změn. Nová, stálá práce v seeds factory, jako operátoři a nové ubytování. Pápá zmrzlý karavane a sdílená sprcho! Nastěhovali jsme se do malého pokojíku, který nám dal všechno co jsme potřebovali. Život se zase najednou zdál krásnější. Co se týče práce konečně jsme začali dělat něco, u čeho můžeme aspoň trošku používat hlavu. Počítat, zapisovat a snažit se si svůj stroj moc neponičit. Mimo jiné, pravidelné byly i tréningy na nové, lepší stroje. A tahle práce mi zůstala do dnes. Každopádně už se moc těším, až se zase budu moct vrátit na pole.

A co mi vlastně tenhle život dal? Kromě toho, že společný život tady téměř bez ničeho upevnil náš vztah neuvěřitelným způsobem a my si uvědomili, že spolu chceme a dokážeme žít, tak nám i ukázal co je to tvrdá práce, dal nám možnost poznat spoustu inspirativních a zajímavých lidí od kterých jsme se toho spoustu naučili a hlavně nám ukázal, že v životě toho nepotřebuješ moc. Dokážeš žít jen s málem a dokážeš být šťastný. Vdechni do svého života trošku toho minimalismu a uvidíš jak se ti obrátí život k lepšímu.

Teď už si jen zopakujeme to krásné slunečné léto, a s vděkem v srdci se zase posuneme o kus dál, za jiným životem. :)

Na video z Anglie se můžete podívat v sekci "videos"

#UK #life #work