Jak už jsem o sobě řekla, měla jsem tu možnost se aspoň okrajově dostat do zajímavého světa modelingu. A opravdu jen okrajově. Líbil se mi svět nejnovějšího oblečení, drahé kosmetiky, záře přehlídkových mol a nejrůznější pózy před foťákem. Z koníčku se postupně stalo něco, co si troufám nazvat posedlostí. A jak už to tak bývá, prohloupila jsem a šlápla vedle. Ale to je zase trošku jiný příběh.
Už ani nevím kdy to všechno začalo. Nejspíš s érou facebooku a krásných fotografií mých kamarádek a slečen od nejrůznějších fotografů. Představa mě samotné na přehlídkovém mole byla na mém denním pořádku. Přála jsem si tam stát v oblečení od slavných výrobců a VŠECHNY OČI NA MĚ! A ještě mnohem víc jsem si přála stát před foťákem. Všechny ty nádherné fotky, perfektně nalíčená a oblečená s vysokými jehlami a sexy úsměvem.
A ten nevyzpytatelný vesmír (nebo bůh, nebo cokoliv, jak tomu kdo říká) mě pravděpodobně vyslyšel.
Na sociální síti se mi objevila modelingová soutěž. Jasně, že jsem se přihlásila! Ale spíš jen tak z dlouhé chvíle. Že by to třeba bylo fajn. Že by mi to mohlo otevřít pár dveří. A o pár měsíců později mi do mé emailové schránky přišla pozvánka na foto testy a první kolo soutěže. Z několika stovek přihlášených dívek jsem se dostala mezi prvních třicet. Moje sebevědomí v okamžiku skočilo na vyšší level a já se těšila na tu snovou cestu do Prahy, kde se setkám s tolika důležitými lidmi a konečně budu moct dělat co si už takovou dobu přeji. Abych byla upřímná. Fotograf, který nás v Praze fotil byl bezpochyby profesionál, moc hodný a zajímavý člověk a i ostatní lidé co se starali o naše zevnějšky byli skvělí ve svém oboru. Ale ty moje fotky byly hrozné. Nervozita a strach se na mě nejspíš podepsala. A já byla utrápená, proč zrovna mé fotky dopadly tak strašně, když ostatním holkám to tam tak sluší. Ale stejně jsem stále věřila tomu, že tohle ještě není konec.
A nebyl to konec. Ten vesmír mě zase posunul trošičku dál.
A já se z třiceti dívek dostala do prvních patnácti a mířila do finálového kola, které se mělo o pár měsíců později konat v Brně. Celé finále se skládalo z galavečeru, kde se dostavila celá porota, která nás do dneška viděla pouze na fotkách a samozřejmě známí a rodina modelek, kteří přišli podporovat svou favoritku. Tři dny před galavečerem jsme trénovali nástupy, choreografie a zkoušely šaty ve kterých budeme vystupovat. Den D nastal a nervozita v šatně se stupňovala. Už jsem si přála to mít za sebou. Celý galavečer se skládal z několika částí: společného nástupu, sólového vystoupení, společného nástupu v plavkách, svatební šaty a šaty večerní. Po třetím výstupu jsem byla rozhodnutá, že na ten další jdu na boso. ŽE TY ZATRACENÉ PODPATKY UŽ PROSTĚ KAŠLU. Nalila jsem do sebe dvě sklenky vína a řekla si, že už to nějak doklepu. A zvládla jsem to. Neztrapnila jsem se, neupadla jsem a zvládla jsem se usmívat celý večer. Potom už jsme si tam odstály jen vyhlášení prvních čtyř vítězek, začaly tleskat a usmívat se jakože "proboha, tak moc jsem ti tu výhru přála!", dostaly nějaké sponzorské dary (čokoládové sušenky, top výhra pro mě) a pomalu se začaly odklízet na hotel nebo kam každý chtěl. V mém případě, já a můj support jsme se odklidili do místního nočního clubu, kde jsme trsali a chovali se jak zvířata do osmé hodiny ranní. S perfektně rozmazaným make-upem jsme se dopoledne vrátili na hotel, já si zabalila svých pět švestek a vyrazili jsme domů.
A co si o tom všem myslím teď?
Určitě to byla fajn zkušenost, poznala jsem dost zajímavých lidí, ale taky jsem si uvědomila, že mezi všechny ty holky, které si závidí a pomlouvají se, moc nepatřím. Uvědomila jsem si, že všechny modelingové soutěže jsou jen o tom, že pár holek se prochází po mole a tváří se jako kdyby jim patřil svět. Záleží jen na vašem zevnějšku. Nikoho nezajímá jak moc jste inteligentní a co je pro vás v životě opravdu důležité. A tohle není to co jsem od života čekala.
Po téhle zkušenosti jsem věděla, že tenhle svět modelingu ve svém životě nechci. Co mě ovšem pořád bavilo bylo focení. Kdo by si nechtěl vydělávat peníze tím, že se natřásá před foťákem, že jo. A jednou za čas, když byla možnost a čas tak jsem se jen tak přihlásila na nějaké focení. A párkrát mi to i vyšlo a já si čím dál tím víc myslela, že to je ta věc, která mě v životě bude naplňovat. A stále více jsem si tím chtěla vydělávat. Dennodenně jsem projížděla inzeráty a nabídky na honorované focení a jen tak pro zábavu už jsem to dělat nechtěla. Až moc mi to stouplo do hlavy a já úplně zapomněla na zdravý rozum a slepě jsem se hnala za vidinou téhle slávy. A dopadla jsem špatně. Ale jak jsem řekla, tohle už je zase jiný příběh a o tom zase příště. :)
Každopádně, všechno zlé je k něčemu dobré. A i když jsem naletěla a udělala věc toho nejhoršího charakteru, za které jsem si nesla a ještě dlouho budu nést následky, posunulo mě to o dost výš. Dospěla jsem. Ze dna jsem se vyškrábala k normálnímu relativně spokojenému životu a uvědomila jsem si na čem v životě doopravdy záleží. Že je jedno jak vypadáte, důležité je co máte v sobě. Jaké máte srdce a jak se chováte k ostatním. A to je ta krása, kterou by měl v sobě každý mít. Obdivovat více svět, který máte kolem sebe, než hledět na váš zevnějšek. Protože jak už jsem se jednou zmínila... každá z nás je krásná a nepotřebujeme k tomu povrchní soutěže krásy a milióny profesionálních fotek.
Buďte spokojené samy se sebou, dělejte to co vás doopravdy naplňuje a baví vás a ve vašem světe se teprve začnou dít věci! Ale nikdy nezapomínejte na zdravý rozum.
♥
